fb-pixel

V souvislosti s distančním vzděláváním se opakovaně skloňuje téma hodnocení. Jak hodnotit děti v této nestandardní době? Známkovat? Testovat? Naše škola patří mezi ty, které něco takového naštěstí vůbec nemusí řešit. Neznámkujeme ani teď, ani jindy, protože tradiční klasifikaci ve smyslu známek považujeme za nefunkční a v některých ohledech škodlivou.

Proč jsme řekli známkám ne

Ze slova klasifikace jednoznačně plyne, že jde o rozřazení dětí, jejich třídění a škatulkování. Tím ale děti nezískají v podstatě žádnou informaci o tom, co umí, co se naučily, co ještě potřebují trénovat. Neexistuje totiž přesná definice toho, co jednotlivé známky na škále 1-5 znamenají, takže jde vždy jen o subjektivní hodnocení učitele v rámci systému, který byl vytvořen za vlády Marie Terezie před téměř 250 lety. I kdyby se učitel snažil sebevíc stanovit známky objektivně, známka má minimální vypovídací hodnotu pro žáky a jejich další rozvoj. Navíc výzkumy ukazují, že když někdo dostane špatnou známku opakovaně, ztrácí motivaci, chuť se znovu snažit.

Jak funguje zpětná vazba

Snažíme se vyhýbat i sousloví slovní hodnocení, protože i v něm je obsažená jistá forma klasifikace. Raději hovoříme o zpětné vazbě a především o podpoře sebereflexe žáků. Pro nás je důležité s dětmi o jejich učení a rozvoji diskutovat. Jak to probíhá? Na počátku vždy stojí stanovení cíle – ten může být velmi konkrétní a krátkodobý, u starších se dá nastavit i cíl obecnější a dlouhodobý. Cíl musí být dětem srozumitelný a musí být nastaven tak, aby děti věděly, co znamená jej splnit. V další kroku se plánují aktivity, které k jeho naplnění mohou vést. Zpětná vazba vyučujícího i sebereflexe žáků se následně vztahuje k tomu, zda došlo k naplnění stanovených cílů. Bavíme se tedy zcela konkrétně o tom, co se podařilo, jak bude žák v práci pokračovat i o tom, co se nepodařilo a co musíme se žákem (nebo on sám) udělat jinak, aby se cílů přeci jen dosáhlo. Pokud je cíl splněn, přejde se k nastavení cíle/ů nových. Pokud ne, může dojít i k revizi plánu aktivit či prodloužení termínu splnění.

V praxi to znamená, že děti s učiteli zahajují každý týden společnou diskusí, co je v daném týdnu čeká, co se mají naučit, co budou samy tvořit či trénovat. Plány se zaznamenávají do speciálně vytvořených – věku a schopnostem dítěte adekvátně designovaných – listů. Děti přesně vědí, že některé plány jsou jen pro daný týden nebo pro konkrétní den, v jiných navazují na něco, co je plánováno dlouhodobě. Na konci týdne s učiteli reflektují, do jaké míry se jim podařilo činnosti zvládnout a na čem budou dál pracovat. Vyučující mají roli průvodců a komentátorů – doplňují k reflexi dětí své vlastní postřehy a nápady. To, na čem děti pracují a jak se daří dítěti plnit cíle a kde je dobré přidat, následně shrnujeme pro rodiče v tzv. měsíčních zprávách. V jejich rámci poskytujeme dítěti zpětnou vazbu, kterou si mohou přečíst i rodiče. Na stejné téma se bavíme při tzv. tripartitních setkáních, která se konají vždy ve čtvrtletí školního roku, a naše postřehy i zpětná vazba se promítají do pololetního i závěrečného vysvědčení.

Je to časově náročné? Možná, ale známkování testů a písemek také chvíli trvá.

Zpětná vazba jako nástroj vnitřní motivace

Proč to děláme? Už prvňáčci po několika týdnech školní docházky začínají hovořit o svém učení a berou si ho za své. Dávají najevo chuť něco dělat, něco se učit, zlepšovat se. Samozřejmě, že někdy víc, někdy méně, ale postupně – pokud se s nástrojem pracuje dobře – se rozdíly v motivaci často srovnají. Nepotřebujeme žádné vnější motivátory, abychom je přesvědčili, že se mají učit. Učí se, protože chtějí, protože je systém nepřipravil o vnitřní motivaci, nikoli proto, že mají strach ze špatné známky. Vědí, že udělat chybu znamená podnět k diskusi a hledání pomoci a cesty k její nápravě, nikoli sankci v podobě špatné známky.

Věříme, že děti do školy chodí proto, aby se něco naučily. Kdybychom je ale známkovali, naučili by se výrazně méně. A to nejenom méně z hlediska kurikula, ale také méně o sobě samých.

Poskytovat správně zpětnou vazbu není jednoduché, a tak pochopitelně i my stále hledáme inspiraci. Víme, že máme co zlepšovat, učíme se, jak systém sebereflexe a zpětné vazby nastavit co nejúčinněji a motivačně. Dává nám to ovšem větší smysl, než kdybychom teď měli řešit, jak klasifikovat on-line a pohlídat, že žáci neopisují nebo nepoužívají taháky při písemkách.

Lenka Krejčová